Motiv stromu v lidové tradici.

Stromy měly vždycky význačné místo v životě lidí. Dávaly jim dřevo na oheň, na výrobu nástrojů, nábytku, stavební materiál. Poskytovaly plody, pryskyřici a lýko. V lidové medicíně se využívala kůra, květy i listy. Stromy chránily obydlí před větrem a bleskem, svými kořeny odčerpávaly vodu z jeho okolí, zpevňovaly hráze, vymezovaly hranice. Pod větvemi stromů lidé hledali úkryt před žárem či deštěm, v jejich stínu odpočívali nebo se scházeli na besedy, pod korunami stromů se konala kázání apod. – „…stromy oprávněně vstoupily do historie lidstva, a proto ani nepřekvapuje, že strom od pradávna měl své místo i v mytické interpretaci světa. I když tento dávný mýtus zanikl, strom si své významné místo v lidském životě udržel.“ (Hrušková, M., 1986, s. 10) 

Odpradávna byla stromům přisuzována zvláštní moc, měly významné místo v náboženských představách všech národů. Kult stromů je znám především u dávných Slovanů, Germánů, Skandinávců, ale i u Indů či severoamerických Indiánů. Každý národ uctíval jiné stromy, princip byl ale stejný. V Evropě bývaly předmětem kultu nejčastěji duby, lípy, jasany, vrby, břízy, ale i osika, líska a stromy ovocné, zejména jabloně.

Strom je jedním z nejmocnějších symbolů lidstva a některé jeho symbolické významy jsou všeobecně platné. Strom je ztělesněním života, moudrosti, trvalosti, plodnosti a plynulosti bytí: věčně zelené stromy symbolizují dlouhověkost a nesmrtelnost, zatímco opadavé znovuzrození, neustálou obnovu, životní princip. (Večerková, 1999, s. 99)

Stromy se staly předmětem nejrůznějších mýtů, které vycházely z náboženského, mytologického a předkřesťanského nazírání na svět. Tyto mýty a magickonáboženské představy dál přežívaly v lidovém podání – o stromech vznikaly písně, vypravovaly se o nich pohádky a pověsti, měly svou roli v pověrách a lidových obřadech, prvek stromu se často objevoval i v lidové ornamentice.

Při studiu kultu stromů se setkáváme často s představou, že strom je sídlem duše. Mnohé národy věřili, že umírající se skrývají v lese, že ve stromech sídlí bytosti s nadpřirozenou mocí. Staré mýty některých národů vypravují o tom, že lidé vznikli ze stromů. Lidé nacházeli mnohé podobnosti mezi vzrůstem stromu a svým vlastním tělem. Například větve připomínaly rozpažené ruce, kmen tělo, kůra kůži, míza krev, listí vlasy. Mnohé z těchto podobností dosvědčují i dnešní názvy, tak např. pupence jsou známé také jako očka, v sanskrtu pâda znamená nohu i kořen, i my nazýváme šlahouny vybíhající z kořenů odnožemi. Dnes jsou tyto podobnosti pouhé metafory, ale byly časy, kdy je člověk bral doslovně, „přičítal stromům, všem rostlinám nejen skutečný život, ale i cit a rozum, považoval je za osobnosti sobě rovné.“ (Sobotka, 1879, s. 9)

Skutečnost, že naši předci považovali stromy za bytosti, které mají duši jako člověk, a proto se sluší s nimi zacházet jako s člověkem, se odráží i v lidových obyčejích. Tyto obyčeje se týkaly nejvíce ovocných stromů, tehdy byl ovocný strom tak jako domácí zvíře považován téměř za člena rodiny. Známý je lidový zvyk (zejména vánoční, ale i velikonoční či svatomatějský) ověšování, obdarovávání ovocných stromů, jejich hlazení, potřásání a promlouvání k nim. Lidé je zvali k večeři, házeli na ně jablka a ořechy (dárky štědrovečerní), podělili se s nimi o zbytky štědrovečerní večeře. Šlo o všeslovanský zvyk směřující k tomu, aby ovocný strom bud lichocením, nebo hrozbami přiměli, aby dával ovoce, přičemž se domnívali, že strom jejich slovům a výhrůžkám rozumí.

Při narození dítěte bývalo zvykem, že otec zasadil strom. Strom s dítětem rostl, stal se jakoby jeho strážcem a byl symbolem jeho životní síly. Byl nazýván „životním stromem“ nebo „stromem života“. Pro existenci vesnické pospolitosti byly důležité ochranné stromy rozkládající svou korunu většinou uprostřed osady. Kromě vzrůstu, odolnosti stromů a jejich krásy obdivovaly lidé u stromů i jejich životní sílu, schopnost s každým jarem se znovu zazelenat. Věřili, že tuto vegetativní sílu je možné ze stromu přenést na člověka. Proto o velikonocích šlehali ženy pomlázkou z proutí, aby jim zajistili po celý rok svěžest a hbitost. Strom měl své místo také v magických úkonech – věštění, zaříkávání; jako prostředek magického léčení. Lidé věřili, že strom může převzít nemoc člověka a naopak vpustit do něho svou sílu. (Hrušková, 1986, s. 12).  

Zvláštní postavení stromů v lidovém zvykosloví a slovesnosti souvisí tedy zejména s těmito představami magickonáboženského charakteru, básnivou fantazií lidu, tendencí zlidšťovat okolní svět, které plynuly z potřeby vysvětlit nepochopitelné přírodní úkazy.

Zaměříme-li se na lidové vyprávění, strom v pověstech a pohádkách nejčastěji poskytuje útočiště nevinně pronásledovaným nebo slouží jako úkryt cenných předmětů. Časté jsou také pověsti o pokladu skrytém pod kořeny stromu. Tento motiv je často spojován s událostmi v dobách národnostního útlaku, v dobách válečných a souvisí pravděpodobně s výše zmíněnou vírou v ochrannou moc stromů. „Strom rovněž symbolizuje ženský princip, poskytuje výživu, úkryt, ochranu“ (Večerková, 1999, s. 99)

Nejčastějším „stromovým“ motivem v pohádkách odrážejícím dávné mýty je strom se zázračným listovím, se zlatými plody, jež dávají mládí a nesmrtelnost. Na tomto místě je třeba zmínit pověsti, které se vážou ke konkrétním památným stromům a historickým postavám. Tyto pověsti pokračují ve staré tradici zasvěcování stromů pohanským bohům; později se v duchu této tradice a vlivem křesťanství toto zasvěcování přesunulo k světcům a světicím (pověsti legendární), mučedníkům a hrdinům lidem blízkým, např. J. Husovi, J. Žižkovi, atd. I přesto, že se jedná o pověsti historické a regionální, vlivem pověrečných představ se v nich objevují četné prvky démonologické.

V lidovém podání je hluboce zakořeněna představa o totožnosti lidské bytosti a stromu. Lidé věřili, že stromy mohou mluvit a zpívat, že duše člověka může část života pobývat v lidském těle a část ve stromě. Spojitost lidského života se stromem je vyjádřena v četných variantách pohádkových a pověsťových látek evropského i celosvětového rozšíření. Vadnoucí, schnoucí strom znamená nemoc či smrt hrdiny, zaražená suchá hůl zakoření a zazelená se na znamení neviny popraveného, strom vsazený korunou do země se ujme a ospravedlní tak křivě obviněného člověka, vyjeví zločin. Vyprávělo se o bytostech žijících ve stromu, o lidech, kteří se přeměnili ve strom či sdílejí svůj život se stromem, jsou zakleti do stromu. S tím souvisí i pověsti o stromech, které krvácejí když do nich dřevorubci zatnou sekeru. Námět lidové pověsti o ženě, která ve dne byla člověkem a v noci její duše odcházela do vrby, ztvárnil ve své baladě K. J. Erben. O člověku, který tvrdě spává „jako dřevo“, se říkávalo, že polovici svého bytí sdílí se stromem. (Večerková, 1999, s. 104)

Do těchto lidových látek nezařazujeme pouze strom jako celek, často stačí jen ratolest, prut nebo šlahoun či trní, které symbolicky zastupují celý strom. Stejně i naopak, funkci jednoho stromu může přebírat skupina stromů nebo les. V tomto smyslu nesmíme zapomenout na kouzelné pruty (virgule), s jejichž pomocí lidé hledali léčebné prameny a poklady. Lesy byly domovem nadpřirozených bytostí (divoženek, hejkalů), ale i čarodějů a kouzelníků. Hrdina často odchází do lesa, aby vyslechl démony a dověděl se, jak napravit neštěstí a pomoci druhým. Tento motiv souvisí s dávným pohanským kultem posvátných hájů, vzýváním posvátných stromů, v nichž přebývali duchové.

Každý strom byl spojován s určitými mýty, zvyky a také slovesnými náměty. Lípě byla přisuzována ochranná síla zabraňující působení démonů. Z tohoto důvodu se sázela na rozcestích, kde „strašilo“, u svatyň a v blízkosti obydlí, protože se věřilo, že do ní neudeří blesk. Mimořádně pevným lipovým lýkem bylo možné spoutat vodníka.

Lípu měli rádi a uctívali všude, kde se jí dařilo. Hojně se vyskytovala ve východní Evropě, která je považována za pravlast Slovanstva, a proto ji v době obrozenecké spisovatel a básník J. Kolár zvolil za symbol slovanské vzájemnosti. Tento symbol se skutečně vžil; lípa byla zvolena jako národní strom a lipová ratolest se stala součástí české státní symboliky.

S lípou je spojeno několik lidových zvyků, pověr a lidových vyprávění. Řadu z nich zachytili ve svých dílech spisovatelé jako K. J. Erben, A. Jirásek aj. Pozoruhodná je kniha P. Sobotky „Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských“ (1879), dále etnograficko-přírodovědná esej J. L. Kořenského „Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích“ (1878) či „Rostlinstvo v podání prostonárodním“ od J. Košťála z r. 1902. V současné době se toto problematice věnuje např. M. Hrušková.[1]