Teréza Nováková

NOVÁKOVÁ, TERÉZA. LÍPA „U LUKÁSŮ“. 

In Z nejvýchodnějších Čech.Řada cestopis. črt. Polička: F. Popelka, 1898, s. 122 - 126.

Lucberk, lidovým nářečím Lucberek, podle historiografa poličského P. Hájka i Vrch sv. Lucie, jest z nejznačnějších vrcholů českomoravské vysočiny, alespoň na straně naší, která mnohem mírněji stoupá než svahy země sesterské. Mapa poznamenává při něm výši 737 m. nad hladinou mořskou. Bodem nejvyšším na Lucberku je šedý rozpukaný balvan, v jehož načervenalých trhlinách, poskytujíce tklivý kontrast, rozvíjejí se v podletí jahodové květy. Usednuvše na skalisko a rozhlížejíce se kolem, spatříme na sever v dáli spanilou, bělavou lomenici zámku litomyšlského a jí po boku vysoké dvojvěží piaristického chrámu, více v popředí sebranický kostelíček, osamělé chalupy „na Babce“, ves Oldříš s homolovitým Stanovem či Štamberkem a rozložitou Borovou, jež rolemi a lesíky svými až k Lucberku se táhne a na úpatí jeho samotou „na Dědku“ se končí. Západ je lesy všecek zastřen; na východ prostírá se na skrovné rovince, která živě připomíná pověst o založení města Přemyslem Otakarem II. „na políčkách“, město věnné Polička, s pokračováním svým, německým Limberkem. Opodál Poličky mezi kopci a lesy probleskuje německá Modrc, rozložitá a táhlá česká ves Korouhev, Maksičky, Sedliště a Lačnov, k němuž přiléhá na druhém břehu Svratky moravský městýs Borovnice. Na jihu kupí se krásné, lesnaté vrcholy jeden za druhým, zabíhajíce již hluboko pod křídla orlice pestré.

Právě pod Lucberkem na příkré stráni, úpravnou silnicí proťaté, prostírá se dědina Telecí (původně snad Lhota Telecí), z nejznamenitějších a nejúpravnějších vesnic veškerého okresu horského. Máť Telecí přes nepříznivou a vysokou svou polohu (statek č. 2 vedle fary evangelické leží např. ve výši 588 m.) s Landráty a Mrhovem 183 čísla, mnoho značných statků, při staveních školky štěpařské, upravné zahrádky, kostely, dvě fary a dvě školy. S úbočí Lucberka táhne se vesnice skorem hodinu po svahu až do údolí ke Svratce.

Katolický, všecek v houští hřbitůvku schovaný kostelíček, jest velice stár, založení sv. Máří Majdaleny, či jak na nejstarším ze tří zvonů jeho z r. 1478 vytepáno, „Marije Božej“; evangelický dům Páně, původně prostý „toleranční“, jest nyní nádherně obnoven, věží, hodinami i zvony opatřen. Těsně ke kostelu přitulena vždy fara a naproti chrámu stojí úpravné příslušné školní budovy.

Všechna tato význačná stavění přívětivé obce Telecího spatřujeme již, když zvolna sestupujeme s „vrchu Lucie“, z pravidla zabočí s vámi průvodčí na cestičku, která zavede vás k velikému statku „u Lukásů“ již od mnoha desetiletí zvanému. Jest při živnosti této znamenitá památka vesnice horské.

Statek „u Lukásů“ stíněn a chráněn je lípou tak překrásnou a co do výše i rozlohy tak obrovskou, že málo jí rovných nalezli bychom v krajích slovanských, zemích na lípy posvátné a prastaré tak bohatých. Občané telečtí i okolní vesničané lípu „u Lukásů“ předobře znají a s hrdostí cení si její věk na 600, nejméně pak na 500 let. Uslyšíte od nich, že spanilá, vonná obryně počala před několika roky pukati; i stáhli majitelé kmen její a ku podivu všech srostla lípa za krátko opět. Dnes vidíte ji v neporušené síle a statečnosti, beze sledu rány bývalé.

S rozkoší kocháme se kráse vzácného zjevu přírodního, symbolu naší slovanské širé rodiny, leč lahodu v nás vzbuzenou tvarem, vůní i stínem lípy obrovské v pohnutí hluboké změní zvěst, která již jen v podání zachovala se mezi některými okolními rodinami helvetskými. Krásná, ohromná lípa „u Lukásů“ prý v dobách před vyhlášením patentu tolerančního za doby večerní a noční sloužívala tajným evangelíkům, „českým bratřím“, za místo schůzek náboženských. Slézali kmen vrásčitý, usedali na větvích, stiskali se k sobě, plakali nad osudem přívrženců „víry beránkovi“ a zpívali žalmy a jiné písně své nejmilejší. Častokráte zalekl se pozdní chodec zpěvů přicházejících jako s oblak, z říší nadzemských; častokráte ubírali se slídiči po stopě hlasů lkavých a prozpěvujících, aby vypátrali tajné zpěváky - leč Hospodin chránil ubohých, pronásledovaných svých dětí, zmátl smysly pronásledovníků tak, že se jim zdálo, jakoby písně vždy odjinud k uchu jich doznívaly. Shromážděných ve větvích lípy obrovské netušil a nespatřil nikdo! I zdála se lípa nezasvěceným čímsi záhadným, příšerným, kouzelným, a lidé pověrčiví báli a vyhýbali se jí.

Tu vzešel náhle tajným vyznavačům víry bratrské den svobody. Vypravuje zvěst dále, že pod lípou milovanou, útočištěm dlouholetým, shromáždily se ženy s pláčem hlasitým, objímali ji a odtud u pohnutí velikém nesly v loktech i fěrtoších kameny a dříví na nedaleké staveniště budoucí prosté „církvičky“.

Pověsti této zvláštního a zvýšeného zabarvení dodává historické faktum, zapsané v Šebestových „Dějinách církve křesťanské, zvláště českomoravské“. Jak známo, bylo tolerančního patentu císaře Josefa II. ze dne 13. října 1781 třeba 100 rodin neb 500 duší ku zřízení sboru, modlitebny a školy evangelicko - reformované. A tu praví „Dějiny“: Na panství poličském prohlášen toleranční patent dne 24. listopadu a hned 25. listopadu sešli se věřící u rychtáře Šmatlána v Telecím a za dvě hodiny měli 92 rodin s 500 duší přihlášených. Zakládá-li se na pravdě zvěsť o nočních schůzích na lípě obrovité, hostily větve sbor velmi četný a odhodlaný! 

Práce T. Novákové je pozoruhodná tím, že téma Zpívající lípy zpracovává naprosto odlišným způsobem; nezmiňuje se ani o písmákovi ani o dutině v lípě. Pojednává o českých bratrech, kteří se tajně scházeli a zpívali zakázané písně v koruně stromu. Nováková připouští, že jich tam mohlo sedět až 500, tolik se jich totiž 25. listopadu 1781, ihned po vyhlášení tolerančního patentu na poličském panství, přihlásilo ke své víře.

Toto podání musela T. Nováková zaslechnout v Telecím, které navštívila zřejmě několikrát, sbírala zde a v okolí materiál pro své cestopisné črty, povídky a později i romány. Zde se jistě setkala a hovořila s těmi nejpovolanějšími, s evangelickým farářem J. Martínkem[1] a zřejmě i s řídícím učitelem J. Koblížkem.

Několik studijních cest po Poličsku, Skutečsku a Hlinecku podnikla již na jaře a v létě r. 1893. Cestopisné črty, které vznikly na základě zápisků z cest, byly nejdříve r. 1894 a 1895 uveřejňovány časopisecky a v r. 1898 byly vydány knižně pod názvem „Z nejvýchodnějších Čech“.

V úvodu je obsáhle popisováno okolní prostředí obce, cesta z Luckého vrchu do Telecího. Po formální stránce je text zastaralý, z pohledu dnešní kodifikace se objevuje chyba v psaní velkých písmen (českomoravské vysočiny), dále v předponě slovesa „slézali (kmen)“ a ve slově „jakoby“ v přirovnání „jakoby písně vždy odjinud k uchu jich doznívaly“, jenž píšeme zvlášť.