J. Orebský

CUPAL, JAN ALOIS. HLAS Z LÍPY.

In Z dávných dob: Pověsti poličského okresu. Polička: F. Popelka, 1893, s. 40-47. Podle J. Orebského.

Jitřenka: časopis pro zábavu a poučení. roč. XII., č. 19 (1. října 1893), s. 179-180. Podle J. Orebského napsal J. Cupal.

Z Telecího přes řeku přejde se hned do Borovnice a to jsme už z Čech v Moravě. Po celý boží rok tu Moravěnka milá družně vršky svých lesů a hájů kývá na druhý břeh Čechu v pozdrav. Ale kdy rozkývá se i Lukásova lípa na české straně, to už ty lesy a háje, zdá se, že utichají a že naslouchají jejímu šepotu. Arciť, arciť, Lukásova lípa viděla je všecky ještě, když se skrývaly v šáchorkách svých předků, ana se zatím sama na své mládí sotva rozpomíná. Snad tam ten Lucký vrch mohl by nám něco o tom pověděti, kdyby uměl. A na tu lípu chodí se dívati lidé z daleka. Osm lidí, když podají si ruce do kola, sotva peň té lípy obejmou. Je duta. Uvnitř lze umístiti stůl a pohostiti při něm několik osob. A vysoká je, že veliký statek vedle zdá se proti ní malinkým. A ramena svá prostírá tak velebně na strany a vzhůru, jakoby hlásati chtěla moc a slávu stvořitele svého . . .

„Ach, že mluviti neumí!“

A dědeček, usedna na lavičku pod lípou, zamyslí se, rozjasní se, podívá se na nás, pokývá tou svou šedivou hlavou a povídá: „Neumí mluviti, arciť, ale mluvila kdysi přece, a hlas její vysvobodil vašeho praděda, mého děda, od mnohého soužení, a myslím, že nebýti toho hlasu, dnes já ani vy zde bychom se nekochali v jejím stínu.“

„Ó dědečku, jen už . . .“

„Vím, vím, že pokoje nedáte, však pokud dech stačí, budu povídati.“

A my utichli, že bylo slyšeti i šelesť těch nejvyšších lístečků lípy, a třaslavý hlas dědečkův zdál se mísiti se v ten šelest, a divno nám bylo.

„Bylo ku konci listopadu léta 17… Dnové kratší, na mlze, prška, sněžno; den prchá, než se nadáš, a už tu hned ty známé, tmavé večery se svou divnou tesknotou, jež v nás neznámá touha vzbuzuje; touhy po onom věčném létu, po němž ne podzim, ne zima následuje . . . Však i církev křesťanská spěchá, aby odpomohla touze té: ukazujeť adventem na příští lepší časy . . . A v naší dědince, vnoučátka milá, bylo také tenkráte tužeb rozličných i tesknoty dost a dost. Všecky tyto statky a chalupy, co jich odtud přehlédnete a dále ještě, všecky hostili lid, držící se v srdci víry „bratrské“. Byliť to pozůstatkové „Bratrští“, kteří, nemohouce se rozhodnouti, aby opustili posvátnou půdu předků, a nechtějíce od své víry upustiti docela, tajili se vírou svou . . .

Jednou, jak jsem už pravil, za listopadového dne sobotního, seděl na vršíčku této lípy náš pradědeček, hospodář ve statku a vyhlížel na cestu. I čekal hosta milého. Čekal dlouho, čekal netrpělivě. Mezi tím sršela mlha, lípa stávala se kluzkou, a tomu tam nahoře počalo býti nepohodlno. Pojednou chtěl zvolati radostně: „Už jde!“ ale v témž okamžení smekl se a již letěl dolů. Ustrašeni za ním hleděli přátelé, již byli dole shromážděni. Husté listí zakrylo ho očím. Ale na zem dopadnouti se ho nedočkali . . . Co se stalo? Inu stalo se vše způsobem zcela přirozeným. Věc se měla takto:

Lípa naše, jak vidíte, jest mohutný dvoják větví. Mezi větve se za léta usadilo lupení, odpadků kůry a rozličných drobností. Pod těmi hnilo rozsedlé jádro lípy. Hnilo od shora, co zatím zdola také lípě nebylo zdrávo, ač se na pohled úplně zdravou býti zdála. Prudkým nárazem na prohnilou čásť povolilo nepevné dřevo a nebohý pozorovatel probořil se do lípy a lípou až k zemi . . .

S počátku stáli všickni domácí okolo lípy v němém úžasu. Zatím došel i host očekávaný. Bylť to duchovní z nedalekého Slezska, přestrojen sem přibyvší, aby tajným vyznavačům zítra tajně posloužil slovem a svátostí.

Dovtípíte se, že uvítání bylo tenkráte jaksi chladné a roztržité. Jednaloť se především o nalezení a zachránění přítele, o němž nevěděli, jest-li dosud živ. Vylezli na lípu a vypátrali otvor, kterýž byl příčinou nehody. Volali dovnitř. Po nějaké chvíli bylo slyšeti z dola temný hlas jako z hlubokého hrobu. Po dlouhém namáhání pomocí provazů vytáhli spadlého ven. Byl živ, nepotloukl se také příliš, ale neslyšel. Leknutím nebo snad i úrazem přišel o sluch a nenabyl ho nikdy více . . .“

Vypravovatel ustal. Byl unaven i pohnut. I my byli dojati mocněji, než by kdo myslil. A proto mile svolili jsme, aby dědeček vstal, a že prý nám to jindy dopoví.

A to „jindy“ bylo příští neděli. Déle nedali jsme dědečkovi pokoje. Tak on zase vypravoval:

„A že neštěstí málo kdy samo přichází, stalo se, že i v tomto domu nescházelo nehody druhé.

V leknutí nad sběhlým se neštěstím zapomnělo se na opatrnosť. Sběhnuvší se lid zahlédl podezřelou cizí postavu . . .

Příštího rána bylo tu drábů několik a sháňka nemalá po cizinci. Leč po tom jakoby se byla země slehla. Ač u Lukásův prohledali každý kout, nenalezli ničeho. Jen mladého hospodáře nalezli v posteli nemocného a hluchého.

Ale jak on k svému neštěstí přišel, o tom se nedozvěděli pravdy, jakož o tom také nezvěděl mimo dům nikdo.

Nuž, kde byl cizinec? Vidím vám na očích, co si myslíte, - ano, cizinec byl v lípě, mezi tím, co slídiči okolo ní chodili a pátrali. Strach má velké oči - ale někdy mu také neschází bystrosti. Slyšíce Lukásovic o drábech, soudili zcela dobře: „Kam mohl hospodář náhodou, tam může cizinec i bez náhody.“

A radu hned ve skutek uvedli. Opatrně spuštěn tajný host do lípy a došel dna bez úrazu . . .

Cizince tedy nenašli a od nemocného hospodáře se ničeho dověděti nemohli. Odešli s nepořízenou a více ho neobtěžovali.

Říkali mu od té doby „hluchý Jiroušek“. Váš pradědeček, zbaven byv lahodných požitků, jakých nám poskytuje sluch, hledal a našel náhradu ve knihách a ve psaní. Ve svém třicátém roce zdokonalil se v umění svém tak, že o něm říkáno, že píše jako „kantor“, což tehda značilo, že umí psáti rukou „otevřenou“ i „ležatou“ a že umí začáteční písmena „malovati“. Vskutku, uměl pěkně psáti; a já vám ukáži, jak to uměl, jen až dopovím.

Poznovu dědeček unaven ustal, ale už nehleděl zasmušile; smutná čásť historie jeho byla odbyta a nastával veselejší její díl.

„Jak to jen dopadlo s tím *hlasem z lípy*, dědečku; pořád o něm nic . . !“

A dědeček se usmívá a povídá: „Tiše, tiše, nedočkavá mláďata; až uslyšíte *hlas z lípy*, bude už brzy konec vypravování. Zatím poslouchejte: Duchovní, o němž byla řeč, těžce to nesl, že byl - arci nevinnou - příčinou předkova neštěstí, a aby jaksi nebohého potěšil, půjčil mu svůj Nový zákon, ač sám měl v české řeči jen ten jediný.

Vám, vnoučátka, kteří teď písma svatá jen za několik krejcarů si kupujete, sotva jest možno si představiti, jakou měl praděd váš z půjčené knihy radosť. Tenkráte, kdy se sběhly věci s lípou, nebylo zde v dědině bible ani jediné. I říkal praděd váš, že má úplnou náhradu za ztracený sluch.

To byla také hlavní příčina, že jal se zdokonalovati se ve psaní pěkného písma, a že, co s chutí se koná, to se také dařívá, prospěl v tom znamenitě. Potom dal se do práce. Hádejte, do jaké? Inu, dal se do opisování, slovíčko za slovíčkem, čárku za čárkou - celého Nového zákona. Každé počáteční písmenko skoro kreslil. Opsal celý Nový zákon pěkně a správně na silném papíře, a když byl hotov, svázal knihu do kůže z vlastního vepříka stažené a vydělané, neboť se bál knihaři do městečka poklad svůj svěřiti.

A dobře v tom učinil; sic jináče bych vám drahou tu památku sotva mohl ukázati.“ Při těch slovech vstal a vážným krokem k prastaré malované truhle přikročiv vyňal z ní tlustou knihu v sežloutlý hedvábný šátek obalenou.

Nechav nás hodnou chvíli listy převraceti a neobyčejné způsoby písma obdivovati, pokračoval: „Když jste si tak pěkně tu knihu prohlédli, zdali pak byste uhodli, kde byla napsána?“

„Kde byla napsána?“ ptali jsme se, „snad ne v lípě?“

„Ba, že v lípě!“ zvolal dědeček, jakoby ho těšilo, že jsme uhodli, „kde pak jinde se mohlo tak bezpečně psáti? Dědeček upravil si v lípě jakés takés pohodlí, sestavil z prken stolek, stoličku a schůdky pro snadnější spouštění i vytahování a - psával dlouho do noci při svíčkách lojových, jichž spotřeboval dle poznámek na deskách celých 1204! A psal tři léta - vždy arciť jen za teplého počasí. Byloť ovšem třeba neobyčejné trpělivosti k takovéto práci v takovém místě, ale ta „hluchého Jirouška“ neopustila.

Když svou knihu již dopisoval, napadlo mu, aby i žalmové zpěvy připojil, kteréž náruživě rád zpíval. A tak chutě u psaní pokračoval a zároveň si sloku za slokou polohlasně zpíval. Arciť, on se sám neslyšel a nezaznamenal, že zpívá hlasitě. Ale domácí se strachem ho slýchali a často ho varovali.

Dědeček na chvíli uposlechl, ale když ho některé pronikavé slovo dojalo, opět a opět výstrah zapomínal! Ozvěnou z nitra dutého stromu nabýval hlas jeho velice zvláštního rázu a zněl hluboce i temně a nebylo lze ozvěnou uhodnouti, odkud vychází.

Věc nezůstala tajemstvím. Za noci zaslechl ten i onen pozdní chodec tajemné zvuky žalmů, dal o tom zprávu, přibral si pomocníků, hledali, vyptávali se a pátrali, ale zpěv jim zněl brzy z té brzy z oné strany, jako by se jim posmíval, až zastrašeni odcházeli. Pak vícekrát se tu neukázali.

A tak praděd váš ve všem pokoji práci svou dokonal. Lípa poskytla mu také bezpečného úkrytu pro všecky jeho duchovní poklady.“

Dědeček dokončil a my seděli tiše. Bylo o čem přemýšleti . .

J. A. Cupal, vydavatel poličských pověstí a učitel v Telecím, použil námět J. Orebského „Hlas z lípy“.[1] Jde o práci řídícího učitele v Telecím, J. Koblížka, která se ovšem nedochovala, a proto nemůžeme posoudit do jaké míry je v Cupalově sbírce pozměněná a upravená. Jisté je, že se stala předlohou pro další autory, všechny další verze vycházejí z tohoto pramene, pouze si občas něco přidají či uberou, jádro pověsti se však nemění.

V pověsti vystupuje vypravěč (dědeček), který pověst vykládá dětem (svým vnukům); výrazný autorův záměr didaktický, poučný. Věrohodnosti příběhu se dovolává tím, že dětem ukazuje bibli, která byla v lípě napsána. Pověst je velmi dlouhá, jazyk a styl zastaralý.