kresba: Miluše Řehůřková

Bájná vyprávění starců

Je nad rámec tohoto pojednání zabývat se zde rozborem jednotlivých prvních verzí pověsti [Alois Jirásek (1887), Teréza Nováková (1894), J.Orebský (1893)], které se od sebe zásadně liší. Zde odkazuji na diplomovou práci Veroniky Dvořáčkové (2004), která se podrobně tímto problémem zabývá a z níž mnozí bez udání pramene nekorektně opisují. Faktem je, že základem všech dalších verzí se stalo vyprávění J.Orebského (vlastní jménem Josef Koblížek, v letech 1858 – 1900 ředitel školy v Telecím). V úvodu se zmiňuje, jak dědeček vypráví – „a hlas její vysvobodil vašeho praděda, mého děda, od mnohého soužení“ -  příběh svého děda. Srovnáním s rodokmenem Lukasů se dá usuzovat, že se jedná o Josefa Lukasů [* 20.února 1817, ϯ 8. listopadu 1877], který vypráví tuto pověst někdy kolem roku 1870 svým vnukům (?) a toto vyprávění mohl slyšet od syna „hospodáře Jirouška“ Josefa Lukase (narozen asi 1745).

Koblížkův (Cupalův) „Hlas z lípy“ je první dochovanou zmínkou a nejstarší předlohou, z které všichni ostatní, kromě první práce T. Novákové, čerpali. Rozhodně nejde o zápis pověsti pořízený z vyprávění místních pamětníků. I její formální stránka, literární zpracování, ukazuje na povídku. Text je příliš dlouhý, téma velmi detailně rozvinuté, promyšlené; jde o kompozičně vyspělou pověst s výraznou poučnou a informativní funkcí příběhu.

Časově se dá děj pověsti zařadit do poloviny 18.století, kdy bylo druhému pokračovateli rodu na usedlosti přibližně 50 let a z tehdejšího hlediska se jednalo o stařečka. Tehdy se v průběhu prusko – rakouských válek podstatně zvýšila aktivita pruských emisarů, kteří přicházeli do Čech a na Moravu i pod pláštíkem kazatelů „pravé víry beránkovy“. 

Nechme však pověstí. Je skutečností, že i v Pamětní knize obce Telecí, zpracované Ladislavem Horníčkem v 1.polovině 20.století se autor odvolává na J. Orebského. Staré zápisy na místní evangelické faře však o lípě mlčí. O lípě se rozepisuje řada autorů v tehdy populárních turistických průvodcích, vychází články v časopisech a „pověst“ o unikátním stromu se takto vrací zpět do její „rodné“ vesnice. Ještě dnes (2010) žije téměř devadesátiletý syn kočího, který na statku hospodařil pro tehdy ještě nezletilého posledního Lukase, (Josef Lukas padl 26.července 1915 na italské frontě) a pro jeho nevlastní sestru Libuši Vojtíškovou [* 6. 5. 1893, ϯ 12.11.1978], provdanou Tůmovou (odtud se rychle ujal místní název Tůmův statek). Vzpomíná, že do stromu byl otvor se strany střechy stavení (tehdy ovšem střecha přístavku, jak dokládají dobové fotografie, začínala u paty stromu), nevzpomíná však, že by strom byl něčím zvláštním a vyjímečným.

Poslední zjištění z jara 2008 však problém pověsti a její vznik ještě více komplikují. Na stránkách Klubu přátel historie Jilemnice je pojednání o pobytu Jana Amose Komenského v Bílé Třemešné. Zde se doslova píše: „Do Bílé Třemešné, tentokrát už na delší pobyt, se Komenský vrací na začátku roku 1627. Nejen, že se zde úspěšně ukrýval jeho tchán Jan Cyrill, ale i jeho přítel Jan Stadius, který byl učitelem dětí Jiřího Sadovského ze Sloupna. Připomínkou Komenského odchodu do exilu je pověst o zpívající Lípě. Podle vyprávění starých Němců měla tato Lípa zpívat, protože se v její dutině ukrýval českobratrský kněz a každého večera si předříkával žalmy. Pravdou je, že ještě počátkem tohoto století byla v dutině Lípy umístěna malá kaplička, kterou až v roce 1925 vystřídal sklad starého železa místního kováře“. Na začátku 20.století byl tento kraj většinově německý (Sudety) a snažit se zde o obnovení českobratrské tradice bylo obtížné. Jednodušší pro posílení českého národního sebevědomí bylo přenesení velmi jímavého tématu do ryze českého kraje.

Přichází 50.léta, na statku začne hospodařit JZD a na Zpívající lípu jakoby se zapomnělo. Svá poslední léta zde prožívají dvě staré majitelky (v rámci JZD), na údržbu statku a lípy jim nezbývá sil. Navíc, když v době normalizace 70.let mluvit o opisování, natož potom o šíření, zakázaných knih je víc trestné než neslušné.