Přehled pověstí

O Zpívající lípě psala řada předních českých spisovatelů. Jak už bylo řečeno, první verze pověsti u Aloise Jiráska a Terézy Novákové se podstatně liší. Nakonec se prosadila verze J. Orebského, která se zachovala v přepise J. A. Cupala. Literární zhodnocení těch nejznámějších podrobně provedla Mgr. Veronika Dvořáčkévá ve své diplomové práci "Pověsti na Poličsku". Text srovnávací studie uvádíme v plněm znění.

titul knihy M. Bureše Zpívající lípa, kresba Miluše Řehůřková

V úvodu Jiráskovy povídky „Stromy“ (1889) se dovídáme, že se jedná o přepis poznámek ze zápisníku či vyprávění Jiráskova přítele ze studií, který chodil po kraji, vyhledával staré, památné stromy a zaznamenával si je a jejich příběhy do své „stromopisné mapy“. Existoval-li by zmíněný zápisník s mapkou, byl by to nejstarší záznam pověsti. Vzhledem k literárnímu podání, jeho věcnosti, jsem v jeho existenci opravdu věřila, ale i tato stopa se ukázala být falešnou a končí u „Hlasu z lípy“ J. Koblížka, místního řídícího učitele. Tento můj omyl svědčí o jednom výrazném společném znaku všech druhů pověstí, a to je vypravěčův (spisovatelův) záměr podat příběh tak, aby mu jeho posluchači (čtenáři) věřili. A. Jirásek se věrohodnosti příběhu dovolává např. i tím, že k němu připojil výpověď místního chlapce, jenž mu pověst dosvědčil.

Důkaz o pravdivosti pověsti nemáme, stejně jako chybí doklad, který by její existenci zpochybnil. Jedinou odpovědí na tuto otázku bychom možná našli v Koblížkově pozůstalosti – v jeho národopisné sbírce, která ovšem beze stopy zmizela. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici velmi skromné množství materiálu, podle kterého bychom mohli zhodnotit Koblížkovu práci a jeho přístup k historickým faktům, můžeme v této oblasti pouze polemizovat.

Václav Popelka, poličský spisovatel a národopisec, literárně činný v přibližně stejné době jako J. Koblížek, si ve svých materiálech poznamenal: „V Telecím byl řídícím učitelem Jos. Koblížek, který psal povídky.“[1] O tom, že by sbíral pověsti, ani zmínka. Mimochodem záznam pověsti o lípě či její adaptaci ve sbírce V. Popelky, jenž naproti tomu vskutku sbíral a věrně zapisoval vyprávění místních pamětníků, nenajdeme. Kromě krátké rukopisné poznámky v textu o Telecím v „Náčrtcích k fantazijním historickým povídkám“ se o pověsti zmiňuje pouze v pokusu o historickou povídku „Lípa“:

„Když Komárková o skácení lípy zvěděla, zrovna se ulekla. Vadila se s Šebestou tak daleko, že se přece neměl dáti hněvem unésti, aby skácel strom, který viděl její dávné předky vyrůstati a o kterém se říkalo, že za dob pronásledování českých bratří hospodář, tajný evangelík, ukrýval v dutině lípy zakázané knihy. Připadalo jí, že se stromem zhynul dobrý strážce rodu a statku. Ale již se nedalo ničeho měniti.“ (Náčrty k povídkám. Pokusy o hist. povídky, rkp., s. 17; LA PNP)

V obecní kronice a její příloze, Různá pojednání o Telecí a okolí od Ladislava Horníčka, se o pověsti sice dovídáme, ale pravděpodobně sám pochyboval o jejím vzniku, protože se o ní zmiňuje s velkou opatrností a připisuje její vznik možnosti úkrytu ve vykotlaném kmeni stromu v dřívějších dobách.          

Vezmeme-li v úvahu stav vnitřku dutiny před jejím vyčištěním a datování nalezených zlomků nádob, nemohla být dutina v 18. století využívána, protože byla zasypána. Někteří místní pamětníci tvrdili, že dutina byla přístupná někdy ke konci 19. století, kdy do ní jako děti lezli a v dutině si hráli. A to ze strany chalupy ve výši tehdejší střechy přístavku, přibližně v místě dnešního otvoru, který byl ale z větší části utvořen až nedávno, poté co strom byl napaden dřevokaznou houbou. To ovšem neznamená, že zde otvor nebyl; lípa má i dnes neuvěřitelnou schopnost regenerace. Je možné, že v té době bylo jádro stromu již natolik zpráchnivělé, že „s vrchu“ bylo možné do lípy „vstoupit“ a ukrýt se. Nic nevylučuje to, že ve stromu byly ukrývány zakázané knihy. Pravděpodobně se u lípy také místní obyvatelé scházeli, besedovali a možná i zpívali, což bývalo na vesnicích v minulosti běžné.[2] Ale příběh o písmákovi ukrývajícím se v dutině a „zpívajícím“ stromu nemůžeme ničím podložit. Během ošetření a asanace stromu v letech 1986 a 1987 byla vyčištěna dutina kmene. Vyvezeno bylo asi 15 m³ odumřelé dřevní hmoty, nánosů listí a humusu, který sahal do výšky asi 1,5 m. Žádné stopy svědčící o tradovaném opisování bible uvnitř stromu se nenašly. Z tohoto pohledu se zdá být představa stolečku stojícího na ztrouchnivělé hmotě pochybná. Zvláště mě udivuje, že by písmák vstupoval do tak nebezpečného místa s ohněm; v opačném případě by na opisování ve vykotlaném kmeni opravdu neviděl. Neexistují ani žádné doklady historické; data, která by svědčila o události, např. záznam o zabavených knihách, zatčení apod. Podle gruntovních knih v té době nikdo s jménem ani přízviskem Jiroušek na statku nežil.

Po důkladném pročtení jednotlivých pověstí se vynoří hned několik otázek, které téma pověsti a jeho zpracování zpochybňují. Podivná je například záměna mladého hospodáře za starce: Cupal (Orebský) píše o 30letém hospodáři; ostatní adaptace už však o stařečkovi. Dále je zajímavý osud opsaných knih, bible: podle Jiráska byla skrýše odhalena, stařec byl zatčen, odvezen na blíže nespecifikovaný zámek a potrestán: „vzali mu drahé jeho knihy“. V Cupalově verzi ukazuje vypravěč bibli svým vnoučatům, Páral rozšiřuje pověst tvrzením, že ji půjčili na výstavu do ciziny, odkud se už nevrátila a další vzácné knihy, neznaje jejich cenu, vyměnili za bezcenné romány.

Analyzujeme-li texty pověsti o Zpívající lípě, zjistíme, že se objevují dvě varianty: Koblížkův „hlas z lípy“ a „zpěv v koruně stromu“ od T. Novákové. První varianta pověsti pojednává s různými obměnami o stařečkovi, který se ukrývá v dutině lípy a zpívá (opisuje) zakázané žalmy. Druhá popisuje jak se čeští bratři scházeli u lípy a zpívali zakázané žalmy v koruně stromu. Tato varianta byla zřejmě potlačena, protože není dostatečně ideově nosná.   

Koblížkův (Cupalův) „Hlas z lípy“ je první dochovanou zmínkou a nejstarší předlohou, z které všichni ostatní, kromě první práce T. Novákové, čerpali. Rozhodně nejde o zápis pověsti pořízený z vyprávění místních pamětníků. I její formální stránka, literární zpracování, ukazuje na povídku. Text je příliš dlouhý, téma velmi detailně rozvinuté, promyšlené; jde o kompozičně vyspělou pověst s výraznou poučnou a informativní funkcí příběhu.

A navíc se zdá být nepravděpodobné, že by se o tak zajímavém příběhu Koblížek nezmínil již ve své práci z r. 1888 „Na památku čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I.“, v jehož III. části se věnuje historii obce Telecího. Ani on, i když v tomto oslavném spisu zaznamenává např. kolik věder kořalky a piva se v Telecím vypilo a zmiňuje historii několika podle něj význačných rodů nebo usedlostí, zjevně pověst nezná, protože by ji určitě při této příležitosti neopomněl zmínit; pochybuji, že by se ji z ideologických důvodů bál zveřejnit. Až za několik let později (v r. 1893) ve sbírce „Z dávných dob. Pověsti poličského okresu“ a Jitřence,v pojednání „Hlas z lípy“, které „podle J. Orebského napsal J. A. Cupal“ (Jitřenka, 1893, s. 180), je podrobně rozepsána událost, jenž se odehrála před více než 100 lety.

Především je nepochopitelné, že by o tak zajímavý příběh, zvláště pro tento kraj a jeho obyvatele, neprojevil zájem již někdo dříve. V žádném místopisu z 19. století se pověst nevyskytuje. Zakládala-li by se na pravdě, s velkou pravděpodobností bychom se o ní dověděli již v první česky psané monografii o Poličce a okolních osadách P. A. Hájka „Královské wěnné město Polička do r. 1838“, v části „Vesnice k Poličce náležející – Lokalie Telecí“, sepsané r. 1838 a vydané r. 1890. Ani sám Václav Justin Michl, přezdívaný Drašar, který míval kázání v teleckém katolickém kostele a později konvertoval na zdejší evangelickou víru, i když se zajímal o místní národopis a r. 1848 vydal místopisnou publikaci „Polička, králowské wěnné město w Čechách“ (část 1., kapitola II. Popis města a wesnic), se o lípě ani slovem nezmiňuje. Pověst se neobjevuje ani v pojednání místního evangelického faráře J. Martínka „Na památku stoletého jubilea reformovaného sboru Páně v Telecím“ z r. 1881 a především ani v jediné písemné památce z 18. století o obci Telecí, v hospodářské knize J. Zrůsta, „Protokol církve Telecké k začátkům náboženství“(1782), na kterou poukazuje později i J. Koblížek jako tehdy jedinou, ale zato velmi dobře psanou „kroniku“ obce.[3]               

Jiné písemné památky a historické dokumenty týkající se obce se kromě výše zmíněných spisů nedochovaly, většina shořela při požáru rychty v r. 1856. Ale i z těch je patrné, že pověst v té době nebyla známa, jejich autoři by se o ní zajisté zmínily, nehledě na to, že tyto případy byly národními buditeli a antikatolíky vyhledávány jako důkaz doby temna a zvůle tehdy státního náboženství.

Pověst je zjevně poplatná době, v které se objevila. Sama T. Nováková označila druhou verzi, která se dodnes udržela jako „romantičtější“. Pro dané období, přelom 19. a 20. století, je typické, že kdejaké místo, muselo mít svoji romantickou, ideovou báchorku. Tento všeobecný trend souvisel i s tehdejším nárůstem publikování sbírek pověstí.[4] Příběh zřejmě uchvátil své posluchače a čtenáře dějem i postavou písmáka ukrývajícího se ve stromu; vyjadřoval zájmy své doby, byl obrazem a podobenstvím života prostého lidu východních Čech, vzpomínkou na těžké časy jejich předků. Později zaujal i spisovatele, kteří jej spolu s místními „vypravěči“ pilovali, brousili, přikrášlovali, tříbili, oprošťovali od zbytečných podrobností, zobecňovali i prohlubovali, a tak nabýval na síle i kráse, až vznikly podání s vysokou uměleckou hodnotou. Tradice vypravování se v širším povědomí udržela především díky literárnímu zpracování J. A. Cupala, A. Weniga a později M. Bureše. Nemáme doklady o ústní tradici, z které by tyto adaptace čerpaly, ale ač zřejmě původně smyšlená, umělá pověst, díky těmto literárním podáním se šířila mezi lid a dá se říct, že postupně zlidověla.

Je třeba se ovšem zmínit o originálnosti námětu a motivu, která, v případě že J. Koblížek nezpracoval ústní lidové podání, svědčí o básnické fantazii a fabulační schopnosti obyčejného vesnického učitele. Vytvořil specifický nejen regionální, ale i národní motiv našeho pověsťového fondu, který spojuje písmáckou tradici, vytrvalost, víru a pevné přesvědčení místních obyvatel s mytickou sílou, pevností, trvalostí, moudrostí a ochrannou mocí stromu – lípy. 

Možné je, že příběh o lípě koloval v ústním podání a Koblížek byl první kdo ho zaznamenal a upravil. I když otázkou zůstává proč ne dříve? A proč ne někdo jiný? Co ho vedlo k sepsání tohoto příběhu? Sehrálo snad nějakou roli to, že Koblížek pracoval celý život jako učitel? Že byl reformovaným evangelíkem? Byl záznam T. Novákové vskutku zápisem místního vyprávění? V archivu poličského muzea je několik rukopisných opisů žalmů z 18. století, jejichž původ není znám. Mohl by snad některý z nich být tím z lípy?

Nabízí se řada dalších otázek a hypotéz. Možná bychom se více dozvěděli v Koblížkově ztracené pozůstalosti nebo v rukopise a poznámkách T. Novákové k práci Lípa „u Lukásů“. Řečeno však slovy Marie Hruškové:

„Tak to bývá: malá štěpinka pravdy, k té jeden přidá kousek příběhu, druhý, ten děj trochu pozmění a vypravování se nenápadně zakořeňuje. Když takové povídání někdo zapíše, je to už skoro jako pravda. A je-li dokonce zapsáno přímo v knížce?... Ale při pohledu do koruny starého stromu, při obdivném obcházení kmenu se náhle otázky nezdají taky důležité. Vždyť půvab pověsti, je také v tom, jak dokáže umocňovat dojem ze stromu, přibližovat ho lidem, učit je vnímat. Lípu obdivujeme pro její krásu, ale i proto, jaký tvoří s roubenou chalupou i travnatým svahem celistvý obraz. Jak tu po staletí s lidmi žije...“ (Hrušková, 1995, s. 138 - 139)