Adolf Wenig

WENIG, ADOLF. O ZPÍVAJÍCÍ LÍPĚ.

In České pověsti. Ilustroval Cyril Bouda.2. [3.][1] vyd. Praha: Olympia, 1975, s. 174.

U Poličky v Telecím mají starou lípu, hezkých pár set let pamatuje, má dvanáct metrů v objemu. Jmenují ji Lukášova lípa a říkají jí také „zpívající“. To jméno dostala podle toho, co se o ní povídalo.

V době útisku církví nekatolických, jaký zavládl u nás po bitvě bělohorské a trval až do vydání tolerančního patentu v r. 1781, zabavovány byly nekatolíkům náboženské knihy. Násilím brány byly bible i jiné knihy, které byly v rodinách chovány jako drahé dědictví po předcích. Proto je lidé schovávali do tajných úkrytů. Těžko bylo nahradit zabavené knihy jinými - nebyly na prodej. A tak si lidé často opisovali knihy, z nichž čerpali náboženskou útěchu.

Povídá se, že v Telecím žil v polovině XVIII. století nějaký Jiroušek, starý člověk. Tomu také pobrali knihy, on jich těžce želel. Umínil si, že si opíše Nový zákon a žalmy. Vypůjčil si bibli od přítele, a aby mohl nerušeně opisovat, našel si úkryt v dutině staré lípy, do níž lezl otvorem shora. Tam také mohl sedět u stolečku a psát při světle; zaznamenal si prý v zápiskách, že za dobu toho opisování spotřeboval tisíc dvě stě čtyři svíčky. Když opisoval žalmy, prozpěvoval prý si je při tom. Myslel, že zpívá potichu, zatím však, že byl dočista hluchý, neslyšel se; venku zato bylo zpěv ten zřetelně slyšet. Jenže nebylo lze uhodnout, odkud přichází. Starý Jiroušek uchyloval se do svého úkrytu za večera, kdy byl kolem klid, a psával do noci. Lidé se zastavovali v blízkosti lípy, slyšíce zpěv, ale marně pátrali, kdo kde zpívá. Jiroušek se málo s lidmi stýkal, bydlel sám v chaloupce blízko lípy. Ale přece se jednou doslechl, jak se lidé diví tomu zpěvu a nevědí, odkud přichází. Dostal strach, že by jej mohli přece jen vypátrat. Naštěstí byl už bezmála hotov, a tak přece opisování v lípě dokončil a nic se mu nestalo.

Teprve po vydání tolerančního patentu, jímž prohlášena církev evangelická za uznanou státem, pochlubil se starý Jiroušek, jak opisoval v lípě, a tak se lidem vysvětlilo, odkud přicházel tajemný zpěv. Od toho pak bylo jméno „zpívající lípa“.

Wenig vychází z literárního podání, „Hlas z lípy“, nikoli z lidového vyprávění jako některé jiné pověsti z jeho sbírky (např. „nebylo lze uhodnout“ je velice podobné „a nebylo lze ozvěnou uhodnouti, odkud vychází“ (Cupal, 1893, s. 47). Svým citem pro jazyk a vypravěčským talentem příběh upravil, ozvláštnil a dal mu jisté kouzlo starých časů. Zvolenými jazykovými a stylistickými prostředky zvýšil věrohodnost pověsti.